Kdo sem aspoň občas zavítá si jistě všimnul, že krom pár detailů (např: nový odkaz na týmový web) se tu od března nic neudálo.

Je to tím, že jsem veškerou svou aktivitu na webu věnoval našemu týmovému webu www.56.wikingove.com

původním autorem těchto stránek je Rommel z NBDW, po dlouhých snahách o jeho zprovoznění (poté, co nám Rommel dal volnou ruku) jsem se nakonec ujal administrace a všem ostatním z důvodu přehlednosti a organizace slovně zakázal přístup. Po mnoha úpravách už jsem totiž jediný z týmu, kdo ví, jak náš web chodí a co se smí a co nesmí změnit, aby fungoval správně na všech možných prohlížečích (jsem docela pyšný na to, že vypadá stejně ve Firefoxu, Opeře, Internet Exploreru i Google Chrome)

Veškeré další deníky z akcí nyní směřuji právě na náš týmový web, proto se tu již delší dobu nic neurodilo.

A ještě jedna novinka: byl jsem povýšen do hodnosti Obergefreitera a při té příležitosti jsem si změnil airsoftové jméno na “Pižmoň”. Vrátil jsem se tím vlastně k přezdívce ze střední školy, která mi stále zůstávala paralelně s DangeMaskem. Na větších akcích, když jsme byli na jedné frekvenci s jinýmy týmy, se dost často stávalo, že mě členové 56.WD oslovovali Pižmoni, zatímco já se dál hlásil jako DangeMask. Pak z toho vznikala nedorozumění.

Týmový trénink, původně plánovaný na tři dny pochodu. Nakonec vše dopadlo jinak.

Původní návrh na pochodový trénink (tuším že pocházel z mé hlavy) zněl: v pátek odpoledne vyrazíme směr Nejdek, cestou přespíme a v sobotu dorazíme do chatové oblasti Tatrovice.
Šlo mi hlavně o to vyzkoušet fyzičku a schopnost přežití v přírodě celého týmu.

Plány se však celkem rychle začaly měnit. Někdo musel být (z rodinných důvodů) v sobotu večer doma, někdo onemocněl… Ale hlavně přišla poněkud negativní předpověď počasí.
V pěti stupních pod nulou se nikomu venku spát nechce…tedy nikomu normálnímu. Naštěstí máme v týmu “šílence” odhodlané plán přespání splnit.

Nový plán tedy zněl: V pátek odpoledne se přesunout kousek za Ostrov na místo naší plánované základny (poloha i popis jsou tajné, hodláme ji v budoucnosti využít), tam začít pracovat na zákopech a opevnění, přespat do soboty a ráno vyrazit směr Vojkovice. Cestou se měla trénovat koordinace týmu ve formacích a reakce formace na kontakt s nepřítelem.

V pátek po obědě jsme vyrazili s Neutem jako první pracovní “oddíl”. Vzhledem tomu, že náš tým zatím není vybaven ženijními pomůckami, jsme dorazili na místo s jednou sekyrkou a jednou polní lopatkou.
Na místě samotném jsem již jednou byl, ale stačil jedna návštěva Gaba s Neutem, aby prokoukl jeho potenciál. Jak už jsem zmiňoval, nebudu popisovat nic, co by pomohlo lokalizaci či dobytí zákadny. Musí vám stačit to, že uprostřed vyčištěné plochy je ohniště a dost místa pro natažení celt pro přespání.

Pustili jsme se do práce, ale s nedostatkem pořádného nářadí nám kopání v hlíně rozblácené tajícím sněhem moc od ruky nešlo. Za ten necelý půlden jsem stihl vykopat tak do poloviny hloubky jeden palpost u hlavního vchodu do základny.
Během odpoledne ještě dorazili Freed s Novym. Jejich útok jsem očekával o podstatě sám, protože Neutovi vysadila Super 9. Všichni jistě tušíte, jak to dopadne, když vidíte jednoho nepřítele a druhý se vám zatím dostane do boku. Nepomohl ani Neutův “obchvat s polní lopatkou”.
Později přišel i Gabe a k večeru se na chvilku objevil dokonce Gorn.

Na přespání jsme nakonec zůstali tři: já, Gabe a Neut (největší šílenci v týmu, ještě že nás ostatní maj). Ohledně tepla jsme se spoléhali zejména na oheň a já také na svůj obří spacák který zabral skoro celý 65l batoh. Gabe spal ve dvou spacácích a Neut si ustlal nejblíž u ohně v péřáku.
Nevím jak ostatní, ale já se skvěle vyspal. Spacák hřál, dokonce ani neprotekl, když jsem se namáčkl na mokrou celtu…
Gabe měl ráno sníh v botách…on byl vlastně sníh všude, naštěstí jsme my i batožina byli přikrytí celtami.

Ráno měli dorazit ostatní, kteří přespávali v přetopených bytech a přehnaně měkkých postelích doma. Byl doodnut přepad, tak jsem vyrazil na misi typu “Obětovaný pěšák”.
Zalehl jsem do sněhu kousek od jediného schůdného přechodu přes potok (říkat tomu most by bylo přehnané) a čekal. Po cca 45 minutách dorazili Freed s Novym. Tak brzy mě nečekali, takže nebyl žádý problém na ně “vybafnout” pár kuličkami.

Později dorazil i Čerm, Neut se naopak vydal na cestu domů. Na trénování nás tedy zůstalo pět.

Vzhledem k časové vytíženosti některých členů jsme se rozhodli místo pochodu s tréninkem zvolit trénink v oblasti základny. Co jsme nakonec natrénovali a na če jsme se shodli nechám v rámci utajení zase uvnitř týmu.

Odpoledne se většina lidí vydala domů, já s Gabem jsme ještě zůstali a trošku promysleli systém budoucího opevnění. Doma jsem všechny zabahněné věci naložil do vany a zjistil jednu nepříjemnou věc…palestina pouští. Teď mám zimní převlekáš trošičku dozelena. Doufám, že se mi s tím povede něco do příští zimy udělat.

Akce, na kterou jsme se dostali spíš náhodou…ale o to víc jsme za ní rádi.

Scénář byl naplánován jako střet české a americké armády (s Němci nikdo nepočítal, ale nakonec jsme se tam sešli my s Anthraxem a řekl bych, že jsme si vydobyli celkem slušnou reputaci). Americká armáda měla za úkol dobýt laboratoř a posléze i tábor Čechů, kde měli získat disketu s daty.
My byli přiděleni k Američanům (naštěstí, obranu, zvlášť založenou na kempení v zákopech, opravdu nemusím).
Čechů se sešlo hodně, tak byli rozděleni a rozlišeni barevnými páskami. To bych vytkl asi jako jedinou chybu v organizaci… rozlišit se měli všichni. Americké a české maskáče se na dálku špatně rozlišují a německé vlaječky na ramenou v optice evokují dojem žlutého pruhu, který nosili nepřátelé. Tak se stalo, že si celá velká skupina spletla své spojence s nepřáteli a já zastřelil Lopyka (za což se mu omlouvám).

Hned na začátku jsme se vydali všichni “Američani” dobýt laboratoř. Nebyla příliš silně bráněna, dobyli jsme ji jen s lehkými ztrátami. Já jsem zahynul těsně poté. Zaslech jsem střelbu, tak jsem běžel na pomoc, kvůli nedorozumění se spoluhráči jsem ale považoval nepřítele za “našeho člověka” a nechal se od něj zastřelit. Po návratu z mrtvoliště jsem se připojil ke zbytku Divise, který zatím obsadil krajní část okopu u laboratoře. Všude okolo nás byli naši, takže byla celkem nuda.

Naštěstí nás brzy velení vyslalo do akce. Anthrax narazil na nepřítele a potřeboval pomoc. Otestovali jsme si svou vytrvalost v běhu s výzbrojí a “zachránili Anthraxu zadky” (Hasan to sám přiznal, jinak bych si nedovolil to sem napsat ) Záhy jsme narazili na český tábor, ten byl však silně bráněn. (Nemám rád bránění v okopech, ale musím uznat, že je velice efektivní, zvlášť, když se k vám, musí nepřítel škrábat do kopce)

Po pár pokusech o přímý útok jsme se s týmem vydali na obchvat tábora. Počkali jsme na respawn posil a snažili se s nimi sladit útok. Bylo to celkem obtížné, protože každý operoval na jiné frekvenci (oficiální americká frekvence byla přecpaná, tak jsme kvůli útoku na tábor použili jinou… bohužel ne všichni).
Naštěstí pro nás nebyl takový problém zjistit, kdy naši zaútočili. Zezadu jsme měli do nepřátelského tábora krásný výhled, slyšel jsemkaždé hlasitěji pronesené slovo. Když část Čechů odešla (asi se snažili znovu dobýt laboratoř) a naši začali s útokem na zákopy, vyrazili jsme i my. S těžkými ztrátami (z Američanů zůstali asi tři živí) jsme tábor vyčistili a mně se dostalo té cti vyjmout disketu z počítače.
Těsně poté jsem sice zahynul, ale první vlna oživlých tvořená Anthraxem a nějakými těmi Američany data bezpečně eskortovala do laboratoře, čímž jsme splnili všechny úkoly dané scénářem a vyhráli celou hru.

S organizátory byl dohodnut klid zbraní na svačinu (který jsme využili k opevňování pozice u laboratoře). Po něm měl následovat závěrečný útok. Nakonec byl ale kvůli spěchu několika týmů na odjezd zrušen a akce oficiálně skončila.

U aut jsme se ještě pokusili nafotit nějaké ty fotky na připravovaný web a jelo se domů

Akce byla skvěle naplánovaná (i když teď zpětně si říkám, jestli jsme to my neměli jednodušší), sešly se dobré týmy (bylo zajímavé pozorovat tým tvořený lidmi všech věkových kategorií do 20let s výbavou “co dům dal”, kterému veleli dva dospělí. Disciplínou byli na vysoké úrovni, v boji jsem je tolik nepotkával, tak netuším)
Rozhodně děkuji Diverovi, že nás na akci pozval.

Hodnocení: 9/10

Seznam těch nejznámějších, na kterých nakupuje náš tým

Anareus má pobočky v Praze i Plzni. Díky tomu se do přímého kontaktu s jejich zaměstnanci dostal už skoro každý z 56. Wiking Division.
Jejich hlavní výhodou je dobrý přístup k zákazníkům, jsou ochotní a ukaždého zboží vám rádi vyloží jeho výhody i nevýhody.
Další výhodou je bezproblémový servis. Zbraně většinou opraví do druhého dne, samozřejmostí je možnost předem dohodnout maximální cenu oprav. Nebudou se vám hrabat ve zbrani, pokud by cena za nové součástky a práci nějak výrazně přesáhla vaše finanční možnosti.

Bohemia Air Soft je první shop, se kterým jsem měl co do činění.
Mají poměrně slušné ceny a na jejich webu se u každého zboží můžete dočíst také názory lidí, kteří jej již vlastní.
Hlavní nevýhodou je ale přístup pana Šulce k zákazníkům. Kamenný obchod tak, jak si to představujeme, nemají. Vzorková prodejna je otevřena jen pro toho, kdo si zboží objednal předem, nezvané zákazníky pustí dovnitř s nevolí a většinou jim stejně řeknou, že požadované zboží nemají, že si ho měli objednat.
Také vymáhání záruky je u nich téměř nemožné. Zbraň vám přijde ve funkčním stavu, ale pokud by se něco porouchalo později, tak vám nepomohou.
“Ono se to rozbilo? A vy jste s tím STŘÍLEL?!!!”
Mluvil jsem pouze se dvěma lidmi, kterým BAS uznal záruku… řekl bych, že se mohou považovat za šťastlivce.
V podstatě je nejlepší si zboží (když už od nich) objednávat s dekorační zárukou.

Já osobně vyhledávám na webu BASu jen pro porovnání cen a pro uživatelské recenze.

Web se spoustou autorských recenzí a článků o airsoftu i armádní výstroji.
V e-shopu používají kreditový systém. Část ceny objednaného zboží (myslím, že 1%) se vám přičte na konto jako kredit. Ten potom můžete použít jako slevu na příští nákup (1kredit =1Kč).
Z obchodního hlediska s nimi nemám zkušenosti.

moRRIsCZ.cz patří k těm lepším obchodům. Ceny standartní, servis poměrně spolehlivý.
Občas mají slevové akce a nabízejí prodej na splátky.

Shop z Frýdky-Místku. Je pro nás trošku z ruky, nemám s ním zkušenosti.

Brněnský airsoft shop. Taktéž trochu z ruky, ale občas tam nakoupíme, například jinde těžko nalezitelné nebo dražší zboží.

Chtěl bych se trochu zaměřit na rozdíly mezi zbraněmi, které se již několik desetiletí potkávají na bojištích po celém světě.

Především budu vycházet z následujícího videa, které je sice v angličtině, ale skvěle vystihuje hlavní rozdíly:

Začnu tedy tím asi nejdůlžitějším rozdílem, který si ale američtí dokumentaristé nechali až jako třešničku na dortu…
AK 47 je primárně určena na střelbu dávkou, přepínač střelby je v pořadí: SAFE / AUTO / SEMI Je tedy mnohem blíže kulometu
M 16 má přepínač: SAFE / SEMI / AUTO a ještě k tomu když chcete přepnout na auto, musíte už docela natáhnout palec. Mka je totiž spíše blíže pušce.

Je to hodně znát i na střelbě na větší vzdálenost. M16 je mnohem přesnější. I mířidla jsou u ní modernější, určená na přesnější střelbu. S mířidy na AK se prostě na větší vzdálenost tak přesně zaměřit nedá.

AK 47 zaostává v přesnosti,  ale dokáže to skvěle kompenzovat svou průrazností. Střelu z M16 zastaví standartní stěna i strom, kulka z AK letí dál, doprovázena spoustou úlomků, které dokážou nadělat taky dost škody.
Pro lepší obrázek přikládám ještě jedno video ze střeleckého testu… Sice je namluvené japonsky nebo snad čínsky, ale čísla mluví sama za sebe.

Samozejmě průraznost je určena také použitou municí. AK používá zkrácené puškové náboje, které mají velkou sílu, M16 má kratší nábojnice s menší ráží.  Díky tom ale munice do M16 váží mnohem méně, což se na bojišti může docela projevit. Buď jí poberete mnohem více, nebo ji můžete nahradit jinou důležitou výbavou, aniž byste se dostali do nevýhody kvůli nedostatku munice.

Abych ale pořád nechválil jen M16, AK má oproti ní i mnoho výhod.
Asi nejdůležitější je relativní jednoduchost jeho konstrukce. Rozborka je jen o trochu složitější než u moderních pistolí, zvládne ji v podstatě každý… A hlavně: většina dnes používaných “kalachů” byla vyrobena podomácku, není žádný problém si vyrobit součástku, kterou jste poškodili…vše se dá nahradit…
Jednoduchost rozborky umožňuje i rychlé vyčištění zbraně v případě znečištění, zatímco na Colty obecně by se v každé jednotce hodil člověk s vysokoškolským diplomem ze strojírenství a kufrem plným nářadí… Ale to asi přeháním.

AK nabíjí další náboj do komory čistě využitím kinetické energie masivního závěru, zatímco M16 již využívá systém nabíjení pomocí přebytečných plynů vzniklých při výstřelu… to jí ale činí velmi náchylnou na vnější podmínky. Američtí vojáci nosili za pásky na helmách prezervativy. Nebylo to proto, aby při vycházkách do bordelů nerozšiřovali řady Vietcongu o nové děti, ale proto, aby si je natáhli přes hlaveň v případě brodění řeky. Pokud by se jim totiž dostala voda do zbraně, celý systém nabíjení by se zhroutil.
AK 47 klidně vytáhnete po hodině z louže a bláta, hlaveň vyčistíte prvním výstřelem a můžete opět bojovat.

Závěr:

M16 vyhrává přesností střelby

AK 47 je mnohem spolehlivější a silnější, více rozšířený

Žádného celkového vítěze vyhlašovat nebudu. Jednak se jedná o můj osobní názor a hlavně by to bylo jako srovnávat Yamahu s Ferari. Obojí má kola a jezdí, ale je to o něčem úplně jiném.

PS: na závěr ještě přidávám video, na které jsem náhodou narazil při hledání informací pro tento článek. HAVE FUN

22.12.2007

Na tuhle akci jsem původně ani jet neměl. Slíbil jsem mámě, že s ní taky jednou pojedu na běžky, když jsou ty Vánoce…
Místo toho mne ráno vzbudil telefonem Freed, že odpodli dva lidi a jsem nutně potřeba, aby ta naše reprezentace aspoň vypadala jako tým. Máma byla ještě rozespalá, tak mi na oznámení, že na ní zase kašlu, odpověděla jen: “Co s tebou mám dělat?”

Nakonec jsme jeli čtyři: Já, Gorn Freed a Novy

Dojeli jsme do Sokolova na nádraží a v klidu se začali připravovat na akci. Měli jsme čtyři AEG (já svoje G36, Novisovci každý Mp5 a Gorn M14 od Gaba). K tomu jsme pro jistotu na batoh s převlekáči přivázali ještě moje manuální Empítko jako zálohu. Když dorazila druhá strana (v tu chvíli tři lidé), přesunuli jsme se k army shopu na kraji města a vydali se do přírody.

Instrukce zněly jednoduše. Měli jsme chvilku dát obráncům na přesun a pak “v půlce tamtoho kopce” odbočit z cesty a po 200m narazit na bráněné bunkry. Samozřejmě jsme zkazili hned tu první část…
Odbočili jsme moc brzo, pak z důvodu obcházení neprostupné části lesa jsme se úplně vychýlili z kurzu a místo 200m jsme si našli pár kilometrů. Nakonec jsme obráncům zavolali na mobil a oni odpálili pár granátů. abychom je našli. Byli jsme trošku za nimi, prostě jsme je obloukem obešli.

Ale musím říct, že ta cesta stála za to. Nebyli jsme nijak extra vybavení na zimu… Já jsem v bezprstých rukavicích necítil spošť… Ale byla legrace. Stačilo pozorovat Gorna, jak se s M14 a batohem na zádech prodírá křovím a snaží se přeskočit potok.

Ony bunkry prý postali nějakcí malí kluci… ale teda klobouk dolů. Jedná se o několik staveb z kulatiny, částečně zakopaných do země, na okruhu cca 20m obehnaném pletivem a ostnatým drátem. Jsou stavěné podle vzoru prvorepublikového opevnění a stromy v okolí rostou poměrně řídce, ale hlavně jsou tenké, takže je celý ten komplet jen hodně těžko dobytelný. Všechny bunkry dohromady mají v podstatě jedno slepé místo, ze kterého se ale nedá nikam dál postupovat.
Jediná možnost, jak tedy toto místo dobýt, je pyrotechnika. Tu však ani jeden z týmů po našem příchodu neměl.

Dorazili jsme k bunkrům z té asi nejhorší strany, takže jen co si nás všimli, přišli jsme o dva lidi. Bylo to částěčně i tím, že Freedovi vysadil kvér v podstatě hned při prvním pokusu o krycí střelbu. Gorn se mu pokusil předal jinou baterku a umřeli pěkně pospolu pod palbou M14 a kulometu obránců. My s Novym jsme se rozeběhli každý na jinou stranu v naděli, že najdeme nějaké šikovné krytí
A pak se to stalo:
Zakopl jsem a padal přímo na hromadu větví. Automaticky jsem se schoulil do kotrmelce a po elegantním parakotoulu (kdyby mě aspoň někdo viděl ) jsem se zas postavil na nohy… když tu se za mnou ozvylo cvaknutí. Ohlédl jsem se, co mi vypadlo z kapsy, a spatřil na zem,i svou pažbu. Samozřejmě ne zrovna v kompletním stavu. Výklopný mechanismus zůstal loajálně na těle zbraně. Moje bojové kotrmelce asi ještě potřebují potrénovat
Pažbu jsem zasunul za vestu a opět se věnoval boji. Zrovna si mě nikdo nevšímal, ale já zahlédl nepřítele v omylem otevřených dveřích jednoho bunkru. začal jsem střílet, ale prvních pár kulí kvůli zmrzlému hop-upu letělo jen pár metrů. Mezitím si mne všimnul a rychle zalezl za roh.
Poslal jsem ještě pár kulí zkusmo do dveří a pak mi přestal střílet kvér. Útočit s manuálním USP na tři elektriky mi připadalo zbytečné, tak jsemhru vzdal.
Novy ještě chvilku pobíhal okolo, ale bez větších nadějí na úspěch. Nakonec ho (částěčně s pomocí čtvrtého obránce, který právě dorazil) zastřelili taky.

Ukázalo se, že v mé zbrani pouze došla baterka. Moje náhradní byla v M14, tak mi svojí půjčil Novy. Géčko se ihned radostně ozvalo a už se těšilo na první fragy
Freedův gun bohužel nestřílel vůbec, tak tedy převzal Empítko. Bohužel cestou utrpělo častým prolézáním křovin – ztratil jsem přední mířidla, což je u manuálu docela podstatný handicap.

Po našel útočném fiasku jsme se dohodli na výměně rolí. Zbraňově byly obě strany vyrovnané: 3x AEG, 1x manuál
Domácí se snažili útočit ze slepého směru, po chvíli se ale zasekli ve slepém bodě. Byli schovaní za bunkrem, který jsem shodou okolností obsadil já, a nemohli se hnout, protože by se dostali do palebného úhlu mých bočních střílen i Novisovců z okolních bunkrů (Gorn ve venkovním zákopu hned na začátku útoku schytal náhodný zásah do helmy).
Já jsem z důvodu občasných mezer mezi kulatinami jen seděl ve dřepu v bunkru a čekal, jestli se útočníci pohnou. Jakákoli změna pozimě mě vystavovala jejich střelbě skrz škvíry ve “zdivu”.
Novisovci si v klidu pohlídali okolí a pak zbylé dva útočníky za mým bunkrem prostě vzali do kleští. Bylo po boji.

Gornovi vysadila M14 (dostal moje USP, chudák), sokolovákům zase ubyla jedna baterka, takže se zbraně opět vyrovnaly.
Přešlo se na tu nejzábavnější část celé akce: Každý tým šel na jendu stranu od bunkrů a na výkřik se všichni rozeběhli zpátky. Do bukrů se nesmělo, mohly se využívat jen zvenku jako krytí. Akce byly rychlé, ale fakt super. Střídali jsme strany útoků, vítězství se přelévalo z jedné strany na druhou… Musím uznat, že každá moje smrt mě upozornila na nějakou chybu, kterou v boji dělám. Doufám, že jsem se z nich poučil a příště už je neudělám.

Moje Géčko si postupně mezi soupeři vysloužilo velký respekt. Zvláště Jerry měl radost pokaždé, když ode mne zaslechl výkřik: “Mám!”
Fakt ze mě měli strach a o to víc se mi ta akce líbila

Když akce skončila, věděl jsem, že ji budu ještě dlouho označovat za úspěšnou. Sice jsem poškodil dva své kvéry, ale oba jsou nadále střelbyschopné a zážitek ze hry jakákoli negativa zastínil.

Závěrem bych snad jen řekl, že sokolováci byli i přístupem super. Žádné hádky o zásahy, žádná nesmrtelnost, prostě super a hlavně fair hra
Celkové hodnocení: 9/10 (ten bodík schází jen kvůli poškození zbraní)
(Ale uznávám, že Gorn s USP v ruce by asi hodnotil tu akci jinak

28.-29. 12. 2007

Na tuto akci jsme se všichni dost dopředu těšili. Pozval nás Neal ze žlutických Royal Marines, který měl na starosti sehnat soupeře pro organizátory – ISAF.

Bohužel ne vše se povedlo podle plánu… Lépe řečeno nepovedlo se skoro nic.

Scénář sliboval sraz v 20:00 na nádraží v Měcholupech a celonoční akci přecházející až do 30. 12.
Měli jsme bránit radarovou stanici před útokem ISAF.
Někde (předpokládám, že od Neala, ale nerad bych mu křivdil) jsme se doslechli, že my budeme bránit budovy, kde si budeme moci udělat oheň na zahřátí a držet pár hlídek, které nás v případě potřeby zburcují, zatímco útočníci budou tábořit v přírodě a jediný zdroj tepla pro ně budou co nejčastější útoky.

Předpokládali jsme, že se celou noc bude hrát, a 29. jsme stejně museli jet domů, takže jsme se na noc nijak extra nevybavovali. Spoléhali jsme na teplo od adrenalinu.

Z různých důvodů (ať už zdravotních- MadMucin, školních- Freed nebo rodičovských- Novy) jsme místo původních šesti lidí jeli jen ve třech. Já, Gabe a Gorn. Měli jsme s sebou každý jedno AEG a záložní manuál, protože letos v zimě už nás snad každého jeho primárka vypekla… Nakonec jsme ale stejně tak mohli jet s klacky a kameny…

Na místo srazu jsme přijeli v 19:20, tedy s předstihem před srazem. Problém byl v tom, že většina organizátorů dorazila vlakem až někdy po deváté hodině, čímž se start akce o dost opozdil. Přesunuli jsme se o vesnici dál a tam jsme, k našemu ne zrovna milému překvapení) zjistili, že útočníci mají jako základnu poměrně zachovale vypadající dům s postelemi a topením… bazén na dvorku vynechávám, páč byl zamrzlý). Nás odvedli asi 5km tmou po poli do herní oblasti.
Uprostřed polí jsme náhle narazili na zarostlý kousek území s několika budovami bez oken a jedním bunkrem. Tam už na nás čekal Neal a rozdělil nás do obranných pozic:

Briti si zabrali bunkr jako hlavní velitelství. Dovnitř se dalo dostat v podstatě dvěma otvory, ale jeden byl okamžitě použit jako komín pro oheň, takže zůstal jen hlavní vchod, bráněný kulometným hnízdem ze střechy bunkru. V podstatě nedobytné. Budovu vedle bunkru obsadili SASa zřídili si tam další kulometné hmízdečko, opět těžko dobytelné.
My tři a čtyři lidé z Kynšperka jsme dostali na starosti nejhůř bránitelnou budovu (pokud nepočítám jednu bokem, kterou jsme z důvodu nemožnosti krytí a obran úplně ignorovali). Byla vysunutá směrem, odkud se dal předpokládat útok, a měla cca 9 oken, kterými se dala vnitřní obraná krásně kropit. Bylo nás tam sedm, z toho čtyři AEG, dvě manuální sniperky a jedna pistole

Čekali jsme, že první útok dorazí brzy, hlídali jsme tedy všechna okna a posílali i hlídky ven, ale nic se nedělo. Pak se náhle ozvala rána a prostor venku ozářil výbuch. Ohňostroj.
Ti šílenci se snažili trefovat ohňostrojovými pumami k nám do oken. Gaba “střepiny” donutily se stáhnout do zadnější místnosti. Vůbec se mu nedivím, že nechtěl přijít k popáleninám ještě před silvestrem. Do oken nám přilétlo pár kulí, ale obranná palba z elektrik naslepo do prostoru nepřátele odradila.
Zpětně bych to označil za asi největší útok vedený té noci na naše pozice. Nezahlédli jsme jediného nepřítele kromě těch pyromanů, co nás ostřelovali z pole mimo dostřel našich zbraní.

Během noci se ohňostroj objevil ještě asi dvakrát nebo třikrát, ale nikdo z útočníků se na dostřel nepřiblížil.
Postupně si všichni obránci posedali společně do jedné místnosti a snažili se odpočívat.

Ze země nás ale brzo vyhnala zima. Náš tým si s sebou přivezl všeho všudy jednu karimatku, spacák a celtu (od každého člena něco), takže jsme se po chvilce zvedli, protože nás pohyb zařál mnohem víc než biologické teplo. Češi se vydali ven na obchůzku…

Hned, jak vyšli ze dveří, nám do okna vlétla dávka kulí. Mysleli jsme si, že si naše hlídka dělá srandu, tak jsme jim vynadali, ať daj pokoj.
Chvíli na to se před naší hlídkou na druhé straně baráku vynořili cca čtyři členové ISAFu se slovy: “Nestřílejte, jdeme dovnitř.
ISAFáci si mysleli, že jsme se vzdali my, naše hlídka si zase myslela, že se vzdali oni… prostě maglajs.
Oni machrovali, že se bez boje dostai až k bunkru, Cracker (nebo jak se to píše), který mezitím převzal velení, zase zuřil, jak se tam mohli “probojovat”… Jak to bylo ve skutečnosti jsme si vysvětlili až ráno.

Cracker vydal rozkaz, že kdo může, ať se vyspí, ale ať je v každém okně stráž a každé stanoviště ať pošle dva lidi ven do křoví, aby v případě útoku napadli útočníky zezadu. To by ovšem potřebovalo 11 lidí a nás tam bylo sedm, takže jsme se mu na to zvysoka vy…spali.
Pokusil jsem se usnout, ale během těch dvaceti minut mi akorát nohy málem přimrzly k botám.
Někdy po páté hodině ráno se nám za pomoci Gabova pevného lihu podařilo v bývalé koupelně rozdělat malý oheň. Bylo nám už úplně jedno, že se tím zviditelňujeme útočníkům, chtěli jsme jen dožít do rána.
Během sezení u ohně jsme se také dohodli, že se ráno v 7:00, kdy byl dohodnutý breefing, zvedneme a jedeme domů.

V 7:00 jsme zašli za Nealem (nějak na ten breefing zapmněl či co, prostě spal) a oznámili mu svůj odchod. Řekl, že je to škoda, ale že nás chápe.
V bunkru byla rozhodně snesitelnější  teplota než u nás, spalo tam cca 15 lidí, co neměli celou noc co dělat. A my jsme tam mrzli v sedmi a nevěděli, kterou stranu kontrolovat dřív.

Když jsem se doma prospal v horké vaně, tak se mi ozval Neal, že ráno donutili ISAF k útoku, tak si konečně zahráli. Já byl ale rád, že jsem v teple.

Takže závěrem:
Příště si dvakrát rozmyslím, než pojedu na zimní noční akci
a čtyřikrát si rozmyslím, než pojedu na akci pořádanou někým z Hansovců.
Hodnocení akce: -1/10 (ano, vidíte dobře, “mínus jedna”)

PS: Berte prosím tento článek jako můj subjektivní pocit z akce, neznám všechny souvislosti, ale takhle to na mě působilo